Žižkovský šestipatrový nárožní dům počítal v době své výstavby obdobně jako Radiopalác s účelem pořádání kulturních akcí. Majitelem i architektem v jedné osobě se stal Rudolf Svoboda, který chtěl v těsné blízkosti Královských Vinohrad vybudovat stavbu s divadelním sálem, kavárnou i obytnými prostory pro vyšší střední třídu. Z finančních důvodu ale musel po krátké době od otevření budovu prodat a palác prošel v průběhu let mnoha změnami. Tou nejzásadnější byla výrazná rekonstrukce v devadesátých letech, kdy byla znovu otevřena restaurace a později i multifunkční sál, který dnes slouží divadelním, hudebním i jiným produkcím. Fasáda Paláce Akropolis má nepříliš obvyklou olivově zelenou barvu, jíž doplňují rondokubistické tvary a modré, žluté a červené detaily. 

Banka československých legií neboli Legiobanka začala krátce po první světové válce spravovat úspory legionářů nashromážděné při postupu Ruskem. Zpočátku sídlila ve Štefánikových kasárnách a poté v hotelu U Saského dvora, roku 1923 se ale přestěhovala do nové rondokubistické budovy. Architektura banky se vyznačuje převzetím některých kubistických prvků, které zjemnila a zaoblila po vzoru slovanské tradice. Poměrně úzká, i když mohutná fasáda do ulice Na Poříčí proto může působit, jako by byla složena z dětské skládačky. Obloučky, válce a kruhové destičky jsou doplněny výtvarným uměním v podobě čtyř hlavic Jana Štursy, které znázorňují nejvýznamnější bojiště, na nichž bojovali naši legionáři, například Zborov nebo Vouziers ve Francii. Nad hlavicemi se nese dlouhý vlys od Otto Gutfreunda představující poválečný návrat legionářů a jejich budoucí život. Plastická fasáda provedená v tlumených národních barvách netradičně přesahuje i nad kolmý štít sousedního domu U Zlatého slunce. Interiér budovy pojal architekt Josef Gočár jako gesamtkunstwerk, neboli komplexní umělecké dílo, kde se návrh propisuje až do těch nejmenších detailů. Sám pro budovu navrhl řadu prvků mobiliáře, třeba pestrobarevné zábradlí nebo četné druhy svítidel. Nejlépe to dokládá samotný prostor bankovní haly – od proskleného trojlístkového světlíku přes zdobenou sérii bankovních přepážek až po červeno-bílou mozaiku na podlaze. Ne nadarmo se proto rondokubismu často přezdívá styl Legiobanky. 

Ulice Růžová na Novém Městě je velmi úzká, a proto si každý kolemjdoucí nemusí všimnout domu s rondokubistickou fasádou plnou zaoblených detailů. Původně se na parcele nacházel klasicistní dům z roku 1841 od architekta Karla Duchoslava. Ten byl ale na základě požadavku bankovního úřadu Ministerstva financí na počátku dvacátých let minulého století nahrazen novostavbou řadového dvojdomu nesoucího se ve znamení národního dekorativismu. Oproti ostatním stavbám z tohoto období tato nepřekypuje barvami a je vyvedena pouze v krémově bílé, ovšem samotná fasáda v čele s vysokým řádem centrální osy je rondokubistických detailů plná – plastické konzoly balkonu, parapety s kruhovými motivy i domovní vstupy zakončené půlkruhovým frontonem a sérií podsekávaných říms. Do fasády se dokonce propsalo jméno architekta v parteru na pravém konci krajního pilíře. Ve stejném stylu je pojat i interiér stavby s krásnou štukovou výzdobou stěn a stropu, kamenným obložením schodiště a mozaikovou dlažbou z terazza.

Jedním z možných řešení bytové krize po skončení první světové války bylo tzv. kolektivní bydlení. Tuto inovativní myšlenku české veřejnosti představil už Tomáš Garrigue Masaryk v rámci svých přednášek o amerických kolektivních a apartmánových domech roku 1905. Reálných obrysů ovšem nabyla až na začátku dvacátých let, kdy začal vznikat soubor 9 nájemních domů podle projektu architekta Rudolfa Hraběte. „Červené domy“ byly původně zamýšlené pro dělníky, kterým kolektivizovaný provoz nabídl společnou jídelnu, jesle, školku i tělocvičnu. Nakonec ale byla podstatná část bytů v domech obsazena úředníky, kterým však nízký dělnický prostorový standard nevyhovoval. Jedná se možná o nepovedený pokus o kolektivizaci bydlení, ale stále o architektonicky hodnotnou stavbu ve stylu rondokubismu díky použití červené a okrové barvy, bohatému členění fasády i plasticky vystupujícím římsám a pilastrům. Architektonicky cenné je i zděné oplocení, které z budov vytváří jednotný celek. V interiérech se z původní rondokubistické výzdoby dochovaly hlavně společné prostory domů v čele se schodišti a geometricky pojednaným zábradlím. 

Prvorepubliková kolonie na Vinohradech je nepřehlédnutelnou přehlídkou rondokubistických vil. Celkem 16 rodinných domků a 17 dvojvil zde vzniklo na zakázku Obecně prospěšného družstva Svépomoc. Mezi různě barevnými budovami se nachází i vlastní vila architekta celého urbanismu kolonie i návrhu jednotlivých typů domů, Františka Alberta Libry. Zrovna na jeho vlastní vile na adrese Chorvatská 6 není ale příliš detailů k rozpoznání, jelikož je celá porostlá břečťanem. Ačkoliv se od sebe jednotlivé budovy v kolonii lehce liší, všechny spojuje jednotný styl českého art deca, projevující se výraznými ornamenty na fasádě a netradičními ploty. Mezi autenticky zachovalými i renovovanými vilami a domy se nachází jeden s pošramoceným osudem. Jeho majitel se pustil do nelegální demolice, která byla sice pozastavena, ale dodnes stojí uprostřed kolonie ruina odkazující na lidskou bezohlednost.

Vskutku talentovaný a všestranný architekt Otakar Novotný si za svou dlouholetou kariéru vyzkoušel mnoho architektonických stylů – od secese přes předválečnou modernu až po čistý funkcionalismus. Proto nemůže být překvapením, že se na čas ponořil i do vod rondokubismu. Výsledkem této etapy v jeho díle je mimojiné činžovní dům z roku 1923–1924 postavený pro Družstvo stavby učitelských domů. Okrově šedá fasáda má v hlavních čtyřech podlažích jasně rytmizovanou strukturu. Architekt vsadil na hru s objemy, díky čemuž se může zdát, že sestava devíti zaoblených válců a série obloučkových říms jako by vystupovala z rovné plochy fasády. Poslední uskočené podlaží oddělené římsou není členěno tak dynamicky, ale zato příznačně kompletuje stavbu pomocí půlkruhově zakončených oken. Vstup z ulice je částečně kryt mohutnou římsou podepřenou šesticí kónických sloupů. Zaoblené motivy se prolínají i do interiéru stavby a zvláště pak do společné schodišťové chodby, jíž rámují štuky rondokubistických tvarů.

Přečerpávací stanice Bruska vznikla krátce po první světové válce kvůli akutnímu nedostatku vody v oblasti Letné a Hradčan. O stavbě se uvažovalo už před válkou, ale nakonec byla dokončena až v roce 1930. Interiér je protkán všemožnými soustavami trubek a čerpadel, přitom stavba nesplňuje pouze utilitární potřeby pro provoz, ale rovněž překvapí nápaditou architekturou. V exteriéru je nejvýraznějším prvkem motiv ozubeného kola a dvojice komínů nesoucích slohové znaky kubismu a rondokubismu. Interiéru naopak dominuje běloskvoucí železobetonový klenutý strop. Kromě přečerpávací haly je stanice vybavena ještě dvěma vodojemy a dílenskou budovou, známou jako sochařský ateliér Bohumila Kafky neboli Kafkárna. Kafka v této původně provizorní stavbě z roku 1932 připravoval Žižkovu jezdeckou sochu, která dodnes zdobí památník na Vítkově. Po revoluci se objektu ujala pražská UMPRUM v čele se sochařem Kurtem Gebauerem a dnes slouží jako Centrum pro umění a ekologii. Celý areál včetně Kafkárny je obehnán jednotným plotem s půlkruhovými motivy a dvojicí bran s vystupujícími obdélníkovými poli.