Nové německé divadlo, Německá opera, Divadlo 5. května, Smetanovo divadlo a Státní opera Praha. Ačkoliv se může zdát, že naše hlavní město oplývá mnoha operními a divadelními sály, uvedené názvy označují jedinou budovu v blízkosti Národního muzea. Její počátky jsou spojené s pražskými Němci, jimž scházela scéna pro představení v rodném jazyce. Z jejich iniciativy vznikl návrh od osvědčeného dua vídeňských architektů, kteří zde zajímavě zkombinovali různé architektonické styly. Ačkoliv fasáda a exteriér dodržují přísné neorenesanční formy, vnitřní prostory odpovídají pompéznímu stylu neorokoka. Bohatě zdobený interiér oplývá množstvím zlatých detailů a bývá označován za ten nejkrásnější ze všech pražských divadel.

Klub Swim ve Štěpánské pasáží skvěle propojuje tanec, hudbu, dobré jídlo a funkcionalistickou architekturu. Činžovní domy na obou koncích pasáže obsahují všechny náležitosti tzv. emociálního funkcionalismu, který lze rozpoznat díky atypickému použití materiálů, například díky obkladu z leštěné žuly nebo kombinaci okenních rámů z chromované oceli a dřeva. Dochovaných detailů původní stavby využily v roce 2018 architektky Barbara Rozsypalová a Lenka Ciglerová z ateliéru MIAOW, když připravovaly kompletní přestavbu bývalé prodejny koberců v parteru na hudební klub Swim. Vznikl tak esteticky čistý prostor o dvou podlažích, který je zbaven přebytečných reklam a navazuje na svoji funkcionalistickou minulost. V prostorách bývalé kotelny vznikl taneční parket stylizovaný jako bazén i se skokanským můstkem jako DJ pultem, který však v zázemí domu nikdy skutečně neexistoval.

Palác Lucerna byl prvním pasážovým domem v Praze a dodnes sem proudí davy lidí za kulturou. Nachází se zde kino, divadelní sál, kavárny a od konce dvacátého století i hudební klub Lucerna Music Bar, schovaný v podzemí budovy. Honosný palác vznikl díky staviteli a podnikateli Vácslavu Havlovi, dědečkovi prvního českého prezidenta. Železobetonový objekt odráží prvky pozdní secese i nastupující moderny. Prosklená fasáda do Vodičkovy ulice tvořená rozměrnými okny s útlými parapetními pásky z umělého kamene je pravděpodobně dílem architekta Osvalda Polívky, jehož provedení dvojice arkýřů mohlo inspirovat k názvu paláce. Skutečná lucerna pak visí při obou vchodech do pasáže, jejíž interiér doplňuje od roku 2000 socha Davida Černého s názvem Svatý Václav. Celý palác je bohatě členěný a nachází se zde i výtah páternoster.

Sametová revoluce a sametový jazz. I tak by se dal popsat Reduta Jazz Club sídlící v novorenesančním paláci Louvre. V prvních letech fungování klubu Reduta se dramaturgie zaměřovala primárně na divadelní inscenace s hudební složkou. Svá první společná vystoupení zde měli například Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Dva roky zde také působilo Divadlo Járy Cimrmana. Reduta se v průběhu let změnila na jednu z nejsvobodnějších uměleckých scén v Praze, a i přes tuhý odpor StB se později stala jedním z hlavních center sametové revoluce. Po roce 1989 začal pro klub zlatý věk a dosáhl opravdu světové proslulosti. V průběhu historie klubu tu účinkovali například Chris Barber, Glenn Miller Orchestra, Wynton Marsalis či B. B. King.

Nápad vystavět novou kulturní budovu nesoucí jméno následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Rudolfa, přišel od České spořitelny, která ji nechala postavit při příležitosti 50 let od svého vzniku. Ve veřejné soutěži zvítězil návrh slavných profesorů pražské techniky Josefa Zítka a Josefa Schulze.  Rudolfinum je pohledově rozděleno na dvě části – výstavní prostory a koncertní sál. Exteriéru dominuje obloukovitě vypjaté jižní hlavní průčelí do náměstí a centrální schodiště, které má po stranách sochy alegorie světské a církevní hudby. Uvnitř se nachází slavná Dvořákova síň s 1200 sedadly, která ale ne vždy sloužila hudbě. V meziválečném období se budova stala sídlem Federálního shromáždění, za protektorátu se z chodeb opět linula hudba, avšak za účelem nacistické propagandy. Rekonstrukce se stavba dočkala  po více než 100 letech od svého otevření pod taktovkou architekta Karla Pragera, jenž zanedbanému Rudolfinu ponechal původní ráz a vrátil mu bývalou krásu.

Dříve zde stávalo největší skupinové sousoší v Evropě představující Josifa Stalina v čele průvodu dělníků, dnes je tu venkovní centrum kultury. Historie kultovního místa je spjata s pomníkem prvního generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, jehož stavbou vyvrcholily dlouholeté plány na monumentální zakončení osy vedoucí ze Staroměstského náměstí přes Pařížskou třídu a Čechův most až po strmý svah Letné. Takzvaná „fronta na maso“, jak Pražané s oblibou říkali 15,5 metrů vysoké žulové soše od Otakara Švece, vydržela na svém místě jen sedm let. Pak byla „tajně“ odstřelena. Strohý veřejný prostor s monumentálními schodišti z pera manželů Štursových zaplnil až roku 1991 Metronom od Vratislava K. Nováka. Dnes se tu v popelu komunismu prohánějí skateboardisté a od jara do podzimu místo slouží pravidelným hudebním produkcím a letnímu kinu.