Kubistická trasa

Ostré hrany ze všech stran

Jestli je Paříž kolébkou kubismu ve výtvarném umění, pak je Praha jeho kolébkou v architektuře. Zatímco obrazy složené z hranolů a jehlanů dobyly celý svět, plastické fasády s ostrými hranami nepřekročily hranice Československa. Díky tomu se z nich stal jeden z mála českých architektonických zázraků, na který se i dnes do Prahy sjíždějí návštěvníci z celého světa. Kubismus to ale neměl vždycky lehké. Jeho představitelé dospěli k názoru, že architektonický impresionismus a secese již nemají světu co nabídnout. Jejich cílem bylo prostým abstraktním způsobem vyjádřit potřeby nové české architektury inspirované dynamickými formami Pabla Picassa a perspektivním zobrazením Georgese Braqua. Architekti proto začínali pouze jednoduchými skicami krystalů, hranolů a návrhy průčelí a ozdobných štítů. Výsledné stavby se však paradoxně s přílišným úspěchem nesetkaly. Byly prý příliš výstřední, nepraktické a drahé. Ačkoliv tento styl v architektuře skončil se začátkem první světové války a trval tak jen pár let, můžeme se dodnes nechat okouzlit plasticitou jednotlivých fasád, pozorovat na nich hru světla a stínu a alespoň na chvíli se přenést do světa geometrických ploch, krystalů a diamantů.

Informace o trase

Doba trvání: 48 min

počet zastávek: 6 +3

Délka trasy: 3,8 km

MHD start: Výtoň

MHD cíl: Náměstí republiky

Informace o trase

Doba trvání:

48 min

Počet zastávek:

6 + 3

Délka trasy:

3,8 km

MHD start:

Výtoň

MHD cíl:

Náměstí republiky

Kubistický Trojdům

Kubistický trojdům, nebo také kubistická trojčata – jak bývá stavba někdy nazývána, pochází z pera architekta Josefa Chochola a zdobí nábřeží Vltavy od roku 1913. Při pohledu z druhého břehu řeky může největší kubistická realizace tohoto architekta připomínat rozlehlý palác, který se stal ve své době domovem třech významných podnikatelských rodin tehdejší Prahy. Fasádu zdobí ostré hrany a plastické kubistické prvky, které se protiskávají i do vzhledu oken a dveří. Majitelům domu prý ale přišla fasáda málo zdobná, a proto po několika letech přibyl na průčelí prostřední části reliéf vyobrazující výjevy z českých bájí a pověstí. Jeho autorství je připisováno sochaři Ladislavu Křtínovi.

Kovařovicova vila

Za nízkým lámaným plotem v blízkosti Vltavy stojí od roku 1913 kubistická Kovařovicova vila. Trojúhelníkový pozemek vedle železničního mostu sdílí společně s dalšími dvěma budovami. Otakarem Novotným navržená Sequensova vila ve stylu racionální moderny a secesní vila Na Libušince od Emila Králíčka, na které rovněž najdete pár kubistických detailů. Směrem k řece se vily otevírají do velké společné zahrady, ovšem z pohledu od Libušiny ulice jsou spojeny a tvoří souvislý pás ulice. Zde se nachází i hlavní vstup do jednotlivých objektů, ačkoliv ne tak reprezentativní, jako vstup z nábřeží. Architekt Josef Chochol při projektování Kovařovicovy vily nešetřil kubistickým tvaroslovím ať už u zmiňovaného plotu, fasády, ale i v interiéru domu a plastických detailech jako jsou kliky a zábradlí.

Činžovní dům v Neklanově ulici

Pravděpodobně nejlepší práci Josefa Chochola najdeme na rohu Neklanovy a Přemyslovy ulice. Je jí pozoruhodný činžovní dům postavený mezi lety 1913 a 1914. Špičaté nároží, fasáda plná ostrých hran i okna a dveře netypických tvarů na pozadí okolní zástavby zaujmou hned na první pohled. Plastičnost fasády architekt ještě více podtrhnul bílou omítkou, která zvýrazňuje lom světla na poborcených mnohoúhelníkových plochách. Celé hmotě stavby pak dominuje nárožní sloup s korunkou z ostrých krystalů, ke kterému jsou přisazeny prolamované balkony. Tento detail i celkové vzezření fasády může připomínat estetiku některých gotických katedrál, jenž byly architektovi inspirací. Zároveň se Chochol při práci na fasádě odvolával i k pětibokým bastionům barokní pevnosti na Vyšehradě. Podobný motiv můžete najít i na Kovařovičově vile .

Dům Diamant

Svými ostrými hranami zasahuje do uličního nároží Lazarské a Spálené od roku 1913. Původní projekt architekta Ohmanna, který počítal s výstavbou klasicizujícího secesního domu v průběhu výstavby přejal Emil Králíček, který upustil od původního návrhu a nechal se raději inspirovat hranolovými formami nově vznikajícího kubismu. Moderní dům tak oplývá množstvím geometrických tvarů jenž se propisují i do sochařské výzdoby a prvků v interiéru jako lampy, lustry, zábradlí, dveře či leptaná okenní skla. Králíček svojí architekturou navázal i na vedlejší barokní kostel Nejsvětější Trojice. Obě stavby propojil velmi netradičním způsobem v podobě kubistického oblouku, kterým zastřešuje o dvě století staří sochu Jana Nepomuckého z roku 1717.

Kubistická lampa

Architekt Emil Králíček je známý jako autor tvořící ve stylu geometrické secese a kubismu. Zdárným příkladem fúze těchto stylů je budova Adamovy lékárny na Václavském náměstí, na které se Králíček podílel. Co už se dá považovat za čistě kubistické dílo, je ale objekt nacházející se ve veřejném prostoru za zmíněnou lékárnou. V blízkosti kostela Panny Marie Sněžné stojí totiž kubistická lampa. Stavitelská firma Matěje Blechy, pro kterou v té době Králíček pracoval, dostala od Prahy za úkol zušlechtit místo za nově vzniklou budovou. Architekt tak dal světu jedinečné kubistické dílo z umělého kamene, kovu a skla. Praha se tak už téměř 110 let může pyšnit tímto světovým unikátem.

Dům U Černé Matky Boží

První kubistický dům v Praze – takovým označením se pyšní monumentální budova, kterou najdete na rohu Ovocného trhu a Celetné ulice. Za návrhem původně obchodního domu s kavárnou stojí významný český architekt Josef Gočár. Stavba s výraznými kubistickými prvky vyrostla na místě strženého barokního domu mezi lety 1911 a 1912, z nějž se dochovala pouze černá madona, kterou dodnes najdete za zlatou mříží na fasádě. Po té nese dům své jméno i dnes. Gočár navrhl také interiéry domu včetně kavárny v prvním patře, ty však prošly v průběhu času mnoha úpravami. Prostory Grand Café Orient byly začátkem tisíciletí zrekonstruovány podle dobových fotografií a my si tak od roku 2002 můžeme opět vychutnávat atmosféru zřejmě jediné kubistické kavárny na světě. Nezapomeňte se při cestě do kavárny podívat vzhůru schodištěm. Až tam budete, určitě se vám rozsvítí!

Zastávky mimo trasu

Učitelské družstevní domy na Starém Městě

V sousedství brutalistního hotelu InterContinental se v ulicích Elišky Krásnohorské a Bílkově nachází komplex kubistických domů často označovaný za poslední velký kubismus v Praze. Vystavěny byly na popud Družstva pro stavbu učitelských domů a jejich architektem se stal žák Jana Kotěry – Otakar Novotný. Ten je známý pro nedaleký Štencův dům inspirovaný holandskou architekturou či funkcionalistický Mánes. Ačkoliv si Novotného spojujeme především s modernistickými realizacemi, zde se nechal unést na hranách kubismu. Komplex domů tvoří dva řadové a jeden nárožní dům z let 1919 až 1921. Všechny domy jsou čtyřpatrové, s pátým atikovým patrem završeným štíty diamantových a trojúhelníkových tvarů. Zvláštností je dozajista dvoubarevná fasáda, která společně s dynamickými prvky fasády řadí soubor do období pozdního kubismu. Mimo hlavní fasádu zaujmou i drobnější detaily jako decentně vyřešené okapy a portály s kubistickými podhledy i vstupní mříží.

Škola architektury AVU

Škola architektury AVU je výsledkem postupné práce nejednoho známého architekta. Jednopatrová stavba se špičatou střechou vyrostla vedle původní budovy Akademie výtvarných umění v roce 1910. Tehdy se jednalo o realizaci zakladatele české moderny v architektuře Jana Kotěry, který cítil potřebu vytvořit vhodné prostředí pro vzdělávání budoucích architektů. Moderní jednopatrová stavba s podkrovím, výrazná kubizujícím portálem, dostala o deset let později druhé patro, které je již dílem architekta Josefa Gočára, jenž byl Kotěrovým žákem. Nástavba už nese znaky funkcionalismu, jako jsou prosklené střešní ateliéry. Od poloviny 20. století prošla škola i dalšími úpravami, za nimiž stáli například Jaroslav Fragner, František Cubr i dlohouletý profesor Emil Přikryl. Za celkovou rekonstrukci budovy, které jsme se dočkali v mezi lety 2018 až 2020, vděčíme Marcele Steinbachové a ateliéru Skupina.

Ďáblický hřbitov

Druhým největším pražským hřbitovem je ten v Ďáblicích a kromě velikosti se může pyšnit i statutem světového unika. Jedná se totiž o jediný kubistický hřbitov na světě, za jehož návrhem z let 1912 až 1914 stojí architekt Vlastislav Hofman. Byť se z jeho návrhů nerealizovalo vše, jeho autorský rukopis je možné rozpoznat na mnohých drobných stavbách hřbitova. Na ohradní zdi, vstupní bráně se dvěma pavilony nebo i na mobiliáři, který nese kubistické tvarosloví. Jedním takovým je i kubistický sloupek, takzvaný flambon, na rozptylové loučce, který může připomínat lampu. Jde však o rituální pochodeň věčného ohně, a tak se Králíčkova lampa o svoji jedinečnost nemusí bát. Hřbitov může vzhledem k množství zeleně a dostatku prostoru působit jako oáza klidu, jeho historie ovšem tak příjemná není. Jsou zde pohřbeny oběti světových válek, neznámé osoby i lidé umučení nacisty a komunisty. Ďáblický hřbitov se stal roku 2017 Národní kulturní památkou, o 12 let dříve zde byla postavena nová obřadní síň, navržena architektkou Marií Švábovou, ctící Hofmanův kubistický styl.