Dům kultury těla na Klárově se nachází přímo naproti Strakově akademii. Za jeho realizací stojí Emil Wagner, nástupce  Aloise Kláry, po kterém je pojmenovaná celá oblast okolí stanice metra Malostranská. Wagner pro potřeby rozšíření prostorů sousedního Klárova ústavu slepců oslovil architekta Piskače, jehož návrh z počátku 20. století se vyznačuje obecně historizujícím vzezřením, důmyslným použitím secesních prvků ale i netradičním založením na trojúhelníkovém půdorysu. Většina Pražanů stavbu zná hlavně pod názvem Dům kultury těla, kam se chodilo cvičit, plavat a kde jste mohli najít i první saunu na území Prahy. V současnosti budovu spravuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a její další využití je stále nejasné.

Ačkoliv první zmínka o domu U Červeného orla pochází z roku 1403, jeho podoba byla kvůli požárům a postupným přestavbám často měněna. Dnešní vzhled odráží přestavby ze třetí čtvrtiny 18. století, ovšem na fasádě se dochovalo i mnoho odkazů starších dob. Důkazem je například renesanční vstupní portálek s kamenným ostěním nebo bohatě profilovaná korunní římsa a štít s typickým barokním vykrojením. V nadokenní římse prvního patra je malba orla na skále, jež pravděpodobně odkazuje k lékárně, která se v domě v 17. století nacházela. Opuštěný dům natáčí svou úzkou fasádu do Nerudovy ulice, jež je po staletí hlavní spojnicí mezi Malou Stranou a Pražským hradem. Jezdily tu korunovační průvody, které dnes mohou připomínat jen proudící davy turistů.

Na paradox, že v jedné z nejfrekventovanějších ulic Prahy je řada staveb prázdných, navazuje i dům U Ducha svatého. Tato čtyřpatrová raně barokní stavba dostala své jméno podle domovního znamení v podobě holubice s rozepjatými křídly v obláčkovém rámci, symbolizující Ducha svatého. Ačkoliv stojí budova na renesančních základech, její výrazná barokní proměna dopomáhá harmonickému charakteru Nerudovy ulice, která je známá právě pro barokně zdobené měšťanské domy a paláce. U domu je každopádně viditelná odlišnost v parteru, na němž je patrná úprava z 19. století, kdy byl dům naposledy výrazněji přestavován. Jde také o jedinou část budovy jež má trvalé využití – obchod se suvenýry. 

Historie původně renesančního Morzinského domu sahá do první poloviny 16. století. Stejně jako ostatní domy v ulici byl i ten Morzinský později výrazně proměněn v rámci vrcholné barokizace ze začátku 18. století a následně i pozdně barokní přestavby, která je dodnes patrná na fasádě. V obdélníkovém orámovaném poli s dekorem nad vstupním portálem byl umístěn obraz Madony Svatotomášské, který zde visel až do šedesátých let 20. století a sloužil jako domovní znamení. V roce 2006 byl ale sejmut a uložen do sbírek Muzea hlavního města Prahy. Podle dostupných zdrojů to vypadá, že byl dům na konci října roku 2020 prodán novému majiteli. Snad v něm nový kupec probudí i nový život!

Měšťanský dům U Zlatého žaludu byl postavený pro Františka Santini Aichla, bratra slavného architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla. Jen pár let po dokončení však původní majitel zemřel a barokní vilu odkoupili Lobkovicové, kteří ji přestavěli a darovali kapucínským hudebníkům. Jedná se o dochovaný příklad původní zástavby Nového Světa s vesnickým nádechem. Původně byla tato část města považována spíše za chudinskou a místní byli často zaměstnáni na Pražském hradě. Jelikož neměli mnoho peněz, kompenzovali si svou chudobu názvy obydlí. Žalud totiž není jediná věc, která zde nese přízvisko zlatý. Najdeme tu i dům U Zlaté hvězdy, hrušky nebo U Zlatého beránka.

Dům U Kundraticů, přezdívaný také Švábovský, vznikl na počátku 14. století spojením dvou původně renesančních hospodářských objektů. V průběhu času byl přestavěn na činžovní dům a získal klasicistní podobu. Do současnosti se kromě gotických sklepů a tajemného podloubí dochovala i jeho jednoduchá raně barokní fasáda z druhé poloviny 17. století, na které jde nejlépe poznat zoufalý stav celého objektu. Ačkoliv je v dnešní době prakticky neobyvatelný, podle obchodního rejstříku je sídlem 83 firem. V současnosti by měl být staticky zajištěn, ale konkrétní stavební úpravy jsou zatím v nedohlednu. Budoucnost budovy teď podle všeho závisí na dohodě tří sektorů: památkářů, investora a města.