Dnešní budova Vyšší odborné školy pedagogické a sociální, Střední odborné školy pedagogické a Gymnázia Evropská ve své době patřila k největším v Československu. Cílem návrhu architekta Linharta bylo vytvořit budovu, která poskytne co nejpříjemnější prostředí pro výuku. Pětipodlažní gymnázium má železobetonový skelet, půdorys do tvaru písmene L a pásová okna, která propouštějí sluneční paprsky do provzdušněných interiérů. Velká okna na jižní straně budovy přísluší učebnám, malá mířící do ulice Evropská náleží chodbě se skříňkami. Interiér je hodnotný především rytmickým rozvržením dispozice a přiznaným výtvarně se uplatňujícím konstrukčním systémem budovy. Pozoruhodné je též řešení detailů jako ukončení zábradlí, markýza nad hlavním vstupem nebo centrální schodiště. 

Výjimečný soubor školních budov vznikl počátkem dvacátého století, kdy silně vzrostla popularita francouzského jazyka v Čechách. Proto v roce 1931 vyhlásil spolek pro výuku francouzského jazyka architektonickou soutěž, v níž zvítězil Jan Gillar se svým návrhem rozvolněného systému funkcionalistických pavilonů gymnázia, reálné školy, školky, tělocvičny a internátu, který bohužel zůstal jenom na papíře. Cílem bylo, aby se dítě, které pobývá ve škole určitou část dne, cítilo co nejvolnější a mělo ideální podmínky pro výuku. Největší pozornost je věnována světlu v budovách, kdy na neslunnou stranu byla navržena velká osvětlovací okna, a naproti pak okna menší, slunečná. Všechny plochy byly důkladně spočítány, aby poskytly žákům světelnou pohodu. V pavilonu pro základní školu byla výuka uzpůsobena útlému věku a částečně probíhala venku na předsunutých terasách, jež jsou společně s pásovými okny a bílou fasádou typickými prvky této perly českého funkcionalismu. 

Osada Baba je moderní vilová čtvrť ze třicátých let minulého století. Šlo o experimentální ukázkovou kolonii, která měla předvést, jak by se mohlo bydlet v hlavním městě Československa. Osada následovala stopy předchozí výstavy Weissenhof ve Stuttgartu, jež položila základy funkcionalistické architektury. Rozdílem oproti kolonii Weissenhof bylo, že všechny pražské vily měly své investory z řad uměleckých kruhů. Hybatelem celého projektu výstavby na Babě byl architekt Pavel Janák, jako vůdčí osobnost Svazu československého díla, který v roce 1928 vytvořil urbanistický koncept zástavby po vzoru šachovnice tak, aby si jednotlivé domy nezakrývaly výhled na Prahu a aby obytné prostory absorbovaly co nejvíce slunečního svitu. Na samotných vilách se podílela tehdejší smetánka české architektury jako Ladislav Žák, Evžen Linhart nebo Josef Gočár. Jediným cizincem byl holandský avantgardní architekt Mart Stam, který stavitele Jiřího Paličku na výstavě ve Stuttgartu natolik okouzlil, že si ho vyžádal pro návrh své vlastní vily. Díky spojení osvícených architektů, stavitelů a neméně progresivně uvažujících investorů tak vznikl unikátní soubor moderních vil.

Jednou z ikon vltavských nábřeží je funkcionalistický objekt stojící na místě bývalých Šítkovských mlýnů. Vznikl pro potřeby Spolku výtvarných umělců Mánes, který dlouho postrádal vlastní výstavní prostory a zázemí. Spolek byl založen již v roce 1887 a na takovou stavbu čekal do roku 1930, kdy její provoz zahájila výstava „Sto let českého umění 1830–1930“. Kontroverzní návrh síně z pera Otakara Novotného svým uspořádáním navazuje na bývalé mlýny, jelikož jednou z podmínek města bylo zachování průtoku Vltavy pod budovou. Celá stavba je tak zdvižená na železobetonovém mostě. Funkcionalistická budova, do které světlo prostupuje skrze střešní světlíky, velká pásová okna, luxfery a celý parter, patří nejen mezi cíle obdivovatelů architektury, ale od svého založení slouží i jako místo setkávání umělců.

Ačkoliv městské regulace nařizovaly v místech dnešního domu Radost blokovou zástavbu, která je pro okolí typická, domovní blok tu dnes nenajdete. Odvážný a radikální přístup čerstvě dostudovaných architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka totiž přesvědčil porotu ve vyzvané architektonické soutěži. Byl tak vybrán návrh, který ukazuje jak pokrokovost klienta, tak samotných autorů. Budova je novátorská svým pojetím přístupu vzduchu a světla, jež díky křížovému půdorysu dopadá do většiny kanceláří po značnou část dne. Toho by v blokové zástavbě nikdy nemohlo být dosaženo. Budova vyzařuje funkcionalismus do všech stran, a kromě pásových oken zde najdeme i dobové interiéry. Fasáda je poseta světlými kachlíky značky Rako a doplněná dřevěnými rámy oken a modrými detaily. O Radosti se často mluví jako o prvním pražském mrakodrapu, protože šlo až do roku 1937 o nejvyšší budovou Československa.