Zahrada největšího pražského barokního paláce, Černínského, je dílem předních barokních architektů, jako byli Francesco Caratti, Domenico Rossi a František Maxmilián Kaňka. Původně barokní zahrada, vybudovaná na konci 17. století, prošla v 19. století přeměnou a získala podobu anglického parku. Je rozdělena do dvou výškových úrovní s dominantní severní fasádou paláce a sochou Herkula zápasícího s hydrou od sochaře Ignáce Františka Platzera. Prostor doplňuje kaskádový bazén, tvarované zimostrázy a květinové lemy. Samotný Černínský palác, vystavěný pro Humprechta Jana Černína z Chudenic, je vrcholným dílem baroka se silnými vlivy italské architektury. Po vzniku první republiky bylo rozhodnuto, že v paláci bude sídlit ministerstvo zahraničních věcí. Pro realizaci tohoto záměru byla nutná náročná rekonstrukce a rozšíření paláce, které v letech 1929–1934 provedl architekt Pavel Janák. Nový kabát dostala i zahrada, a to díky zahradnímu architektovi Otokaru Fierlingerovi. Ten v roce 1929 pracoval na obnově zahrady včetně restaurování původních barokních kašen a vrátil jí tak její původní lesk.

Jen málokdo by čekal, že v přímém sousedství Pražského hradu je možné najít kousek divočiny, a i když čas lovu zvěře už dávno pominul, jistou nespoutanost a divokost si v sobě Jelení příkop uchoval dodnes. Tato přírodní rokle, která dnes působí spíše jako zelená oáza plná vzrostlých stromů, byla překvapivě po dlouhá staletí ponechávána holá kvůli obranným účelům Hradu. Až v 16. století se příkop zaplnil vinnou révou a vznikl přes něj první most, který spojoval Hrad s nově budovanou Královskou zahradou. Své jméno získalo údolí potoka Brusnice až za Rudolfa II. – ten nechal do rokle vypustit divokou zvěř, na kterou se pořádaly hony. Jeleni a srnky zůstali v údolí až roku 1742, kdy je vybili Francouzi obléhající Prahu. Ve 20. století se divoká zvířata do rokle vrátila díky T. G. Masarykovi, který do horní části údolí umístil medvědy přivezené legionáři z Ruska. Na Masarykovo přání také vznikla nad příkopem vyhlídka, kde prezident ve stínu mohutné lípy rád sedával. Pro veřejnost se příkop plně otevřel až po roce 1990, kdy se do domku nad údolím nastěhoval Václav Havel. S pomocí architekta Josefa Pleskota, který pro příkop navrhl systém dřevěných lávek a elegantní vejcovitý průchod valem Prašného mostu, se povedlo tuto jedinečnou „divočinu“ v centru města zpřístupnit veřejnosti. Během prezidentského mandátu Miloše Zemana byl příkop uzavřen, ale dnes je opět otevřen všem, kteří mají chuť objevovat jeho zákoutí.

Na otázku, která z mnoha okrasných zahrad Pražského hradu je tou nejkrásnější, si každý musí odpovědět sám. Pokud je však otázkou, která je tou nejstarší a největší, je odpověď jasná. Královská zahrada, s jejímž založením v 16. století začal přerod Pražského hradu ze středověké tvrze na renesanční sídlo, vznikla na místě bývalých vinic, které od malostranského měšťanstva vykoupil Ferdinand I. Habsburský. Zahrada se brzy stala proslulá svými botanickými a exotickými raritami, mezi něž v té době patřil i tulipán, který zde byl poprvé na území Evropy vypěstován. Mimo flory je zahrada i výstavní skříní architektury a sochařství. Ostatně známý Letohrádek královny Anny je často označován za jednu z nejkrásnějších renesančních staveb na sever od Alp. Koncepce letohrádku s arkádovým ochozem kolem celé stavby, kde později pozorovali hvězdy Tycho de Brahe nebo Johannes Kepler, byla ve své době považována za inovativní dokonce i v Itálii. Za pozornost stojí ovšem i budova Míčovny s nádhernými sgrafity z 50. let nebo hi-tech budova oranžerie od architektů Petra Vágnera a Evy Jiřičné. Při procházce zahradou, jejíž současná podoba se inspiruje tzv. anglickou úpravou z poloviny 19. století, můžete zkusit určit některé druhy stromů. Když nebudete vědět, poradí vám všudypřítomné cedulky.

Před frontou hradních věží a paláců, kde se po staletí tyčilo jen cimbuří mohutných hradeb, se dnes rozprostírá zahradní komplex známý pod souhrnným názvem Jižní zahrady. Dvě ze tří zahrad nesou výrazný a nezaměnitelný rukopis slovinského architekta Jože Plečnika, hradního architekta z éry prezidenta Masaryka. Ten svou práci na Hradě začal v tzv. Rajské zahradě, jejíž strohý výraz je umocněn dvěma velkými gesty, pro Plečnika tak typickými: monumentálním vstupním schodištěm a obří mísou z mrákotínské žuly, která pomyslně levituje nad zelenkavým trávníkem. Pod tíhou monumentality bychom na konci zahrady neměli přehlédnout Matyášův pavilon, pozůstatek barokní éry, doplněný plastikou od Josefa Kalvody. Za řádkou stříhaných habrů plynule navazuje zahrada Na Valech, jejíž staleté stromy Plečnik doplnil drobnými pavilonky a impozantní půlkruhovou vyhlídkou s opukovou pyramidou odkazující na antický Řím. Na druhé straně od vyhlídky Plečnik navrhl známé Býčí schodiště, kterým kongeniálně propojil III. nádvoří se zahradami. Mezi další výrazné prvky zahrady patří letohrádek Bellevue s egyptizujícími sloupy, branka do tzv. alpina a Moravská bašta se žulovou jehlou zakončenou ionskou hlavicí. Z otevřeného pavilonku nazývaného Malý belveder je pak dobře vidět do Hartigovské zahrady. Tato poslední z trojice zahrad k nim byla připojena teprve v 60. letech 20. století a v současnosti není přístupná veřejnosti.

Jižní svah Pražského hradu je domovem unikátních barokních zahrad, které sloužily jako reprezentativní a relaxační prostory pro majitele paláců v okolí Valdštejnské ulice. Exponovaná stráň pod středověkým opevněním původně zela prázdnotou, což bylo klíčové z obranných důvodů. Postupem času zde však začaly vznikat vinice a v 16. století i první zahrady. Zlom nastal během třicetileté války, kdy Prahu zpustošilo švédské vojsko a původně renesančně lazené zahrady byly nahrazeny zahradami kaskádovými, které byly nově zbudovány v opulentním barokním stylu. Hlavně v 18. století pak vznikly pod rezidencí panovníka velkolepé městské paláce bohaté šlechty a u nich oku lahodící zahrady plné zdobných letohrádků, oslavných gloriet, oválných schodišť či sochařsky zdobených fontán. Dnes již propojený soubor má celkem šest částí. Jednotlivé zahrady nesou jména podle paláců u nichž vznikly. Nejde ovšem o originální jména, jelikož majitelé paláců se v průběhu 19. století často měnili. Dnes je známe jako Ledeburskou zahradu, Malou Pálffyovskou zahradu, Velkou Pálffyovskou zahradu, Malou Fürstenberskou zahradu, Velkou Fürstenberskou zahradu a Kolovratskou zahradu, z nichž přístupné veřejnosti jsou první čtyři zmíněné.

Albrecht z Valdštejna, vynikající vojevůdce, obratný politik a skvělý obchodník, je skutečně jednou z mála velkých českých osobností na poli evropských dějin. Generalissimus císařského vojska ovšem kromě svých politických odkazů zanechal Praze i raně barokní rezidenci, jaká dodnes nemá obdoby. Rozlehlý komplex vznikl v místech, kde původně stálo 25 domů, hradební brána a několik zahrad. Valdštejn je začal skupovat hned po Bílé hoře v roce 1621 a o 8 let později už stál na Malé Straně palác, který si dával za cíl konkurovat Pražskému hradu. Je doplněn zahradou, která může být pomyslně rozdělena na dvě části. Té první vévodí kolosální trojosá sala terrena, jejíž výzdoba navazuje na interiér paláce a stává se tak jeho plynulou součástí. Stropní fresky jsou, stejně jako sochařská výzdoba zahrady od sochaře Adriana de Vries, inspirovány antickou mytologií. Narozdíl od fresek jsou ale sochy pouze kopiemi, jelikož byl palác v roce 1648 vyrabován švédskými vojáky, kteří odvezli nejenom volně stojící sochy, ale i původní kašny. V jižní části zahrady se mezi vzrostlými stromy schovává další poklad ve formě krápníkové stěny a voliéry pro ptactvo. Pokud se návštěvníci zadívají na krápníkovou stěnu pozorně, mohou v ní rozpoznat skryté siluety živočichů, jako jsou žáby a hadi či pitvořící se obličeje. Druhé, menší části zahrady vévodí bazén s umělým ostrovem a plastikou Herkula v boji s drakem.

Jste-li náročným návštěvníkem a od zahrad očekáváte prostory k odpočinku, dětské hřiště, vodní prvky, dostatek zeleně a hlavně úplný klid, jsou pro vás Vojanovy sady tím ideálním místem. Svůj poklidný ráz získaly sady v 17. století, kdy část tohoto prostranství zakoupil císař Ferdinand III. a založil zde klášter pro řád bosých karmelitek. Klášterní sestry celou zahradu obehnaly vysokou zdí s výklenky, jejíž součástí je i kaple svatého Jana Nepomuckého. Od té se odvíjí jedna ze dvou hlavních pěších os, mezi kterými se proplétá další dvojice kaplí. Kaple svaté Terezie z Avily je zdobena stropními malbami, zatímco kaple svatého Eliáše, skrytá za hustými keři, láká k nahlédnutí díky svému krápníkovému interiéru. Jelikož se v průběhu historie majitelé místa měnili, přicházela s nimi i řada úprav. Při procházce tak narazíte nejen na kvetoucí stromy, ale i na zvýšenou terasu s okrasnými keříky, kde rádi odpočívají pávi, tenisové hřiště nebo zadní trakt budovy ministerstva financí, které pozemek v 1. polovině 20. století patřil. Od roku 1954 ale areál slouží široké veřejnosti. Jméno nese po slavném divadelním herci Eduardu Vojanovi, který se narodil v nedaleké Míšeňské ulici. 

Schodiště, vyrovnávací stěny svažitého terénu, terasovité úrovně i intimní zákoutí abstraktních komnat s lavičkami skrytá za zelenými stěnami tvarovaných bosketů. To vše je Vrtbovská zahrada, často označována jako nejkrásnější z pražských zahrad. Tento barokní poklad, navazující na méně známý Vrtbovský palác, je součástí malebné Malé Strany od roku 1720. S architektonickým návrhem přišel proslulý architekt František Maxmilián Kaňka na popud tehdejšího majitele Jana Josefa z Vrtby. K výzdobě zahrady si F. M. Kaňka přizval další věhlasné umělce své doby, a to sochaře Matyáše Bernarda Brauna a výtvarníka Václava Vavřince Reinera. Zatímco se Braunovy sochy rozprostírají po celé zahradě, Reinerovy fresky jsou k vidění jen v interiéru sala terreny na nejspodnější úrovni zahrady. Ta je stejně jako druhá úroveň vyzdobena motivem brodérií neboli ornamentálních záhonů. Skutečným vyvrcholením celé zážitkové procházky zahradou je ovšem nejvyšší úroveň zahrady s vyhlídkou na paláce, chrámy a uličky staré Prahy. Pro svou malebnost a romantické výhledy na krásy Prahy se Vrtbovská zahrada stala nejen oblíbeným cílem turistů a místních, ale i místem, kde si svatebčané mohou říci své „Ano“…