Běloskvoucí Museum Kampa na stejnojmenném ostrově doplňují sochy žlutých tučňáků od výtvarné skupiny Cracking Art Group a trojice miminek od Davida Černého. Historie Sovových mlýnů, kde muzeum sídlí, sahá až do 10. století, ovšem své jméno dostaly až v roce 1478, kdy je získal Václav Sova z Liboslavi. V průběhu staletí mlýny několikrát změnily vzhled i náplň. Nejvýraznějšími událostmi byla regotizace na konci 19. století z pera Josefa Schulze, která budově přidala typické zalamované štíty, a bohužel i následný požár celého areálu, jenž nadobro ukončil provoz mlýna. Svou dnešní podobu získal areál až v letech 2000–2001, kdy byl pro účely galerie Nadace Jana a Medy Mládkových rekonstruován. Historickou stavbu doplnila skleněná lávka Václava Ciglera a výrazný skleněný hranol Mariana Karla. Celou rekonstrukci zaštítila vídeňská architektka Helena Bukovanská.

Budova Nové scény Národního divadla poprvé přivítala diváky v den stého výročí znovuotevření historické budovy divadla. Byla vystavěna na popud celoevropského trendu alternativní formy divadelních představení a zároveň jako nové sídlo prvního multimediálního divadla na světě, Laterny magiky. Na složitém projektu se podílel nespočet architektů počínaje Bohuslavem Fuchsem a konče Karlem Pragerem. Ten přišel už k rozestavěné budově, ovšem svým zásahem se zapsal do historie. Ve spolupráci s renomovaným duem Libenský a Brychtová obalil scénu skleněným pláštěm složeným ze 4306 foukaných dutých obrazovek, z nichž každá váží kolem 40 kilo. Pragerovi se tak podařilo stvořit doposud největší skleněnou architektonickou plastiku, která kdy byla realizována. 

Multifunkční dům s názvem Drn stojí na nároží Národní třídy a ulice Mikulandská od roku 2017. Zaplnil tak proluku, jež se po dlouhá desetiletí používala jen jako parkoviště. Skleněná zaoblená stavba navazuje na barokní Schönkirchovský palác a dává tak vzniknout fascinujícímu prolnutí starého a nového. Po průchodu moderní stavbou se ocitnete na veřejně přístupném kouzelném dvorku barokního souseda. Architekt si u stavby vyhrál s detaily a mimo velké skleněné plochy v pozadí zelených balkonů je možné pozorovat drátěné struktury odkazující na přírodní motivy. Interiéru dominuje beton nápaditě doplněný o původní recyklované prvky jako jsou cihly, střešní tašky nebo dřevěné trámoví.

Nárožní budova na Národní třídě, dodnes přezdívaná jako dům Dětské knihy, stojí na místě tzv. Braunerova domu. V něm byla od roku 1820 provozována slavná kavárna Union, kde se svého času scházela řada umělců a literátů jako Alois Jirásek, Mikoláš Aleš nebo architekti Josef Gočár a Pavel Janák. Roku 1949 byl však dům zbořen a v letech 1964–1970 jej nahradila ve své době velmi moderní osmipatratrová stavba s hodnotnou zavěšenou skleněnou fasádou. V 90. letech ale Dům dětské knihy prošel radikální rekonstrukcí, při které bylo přidáno deváté patro a při níž byla upravena fasáda i interiéry. Tím se bohužel navždy změnil charakter i architektonické kvality původní stavby. Budovu dlouhodobě využívalo nakladatelství Albatros, ovšem po nedávné velké rekonstrukci a změně majitele se do většiny prostor přestěhovala coworkingová společnost Spaces.

Tančící dům nahradil nárožní činžovní budovu zničenou při náletech v únoru roku 1945. Proluka byla prázdná až do devadesátých let, kdy se o její budoucnosti začali bavit architekt Vlado Milunič a prezident Václav Havel, který žil v sousedním domě. Milunič k sobě později na přání investora přizval amerického architekta Franka O. Gehryho a z jejich spolupráce vyšel dům často přezdívaný jako Ginger a Fred. Inspirace slavným meziválečným tanečním párem je na budově dobře zřetelná. Těžká plná hmota nárožní věže, rozšiřující se směrem vzhůru, představuje muže. Tanečnice je naopak zobrazena ve skleněné části budovy, která připomíná rozevláté šaty. Skleněný plášť ukrývající železobetonovou konstrukci ladně dopadá na zem na nerovně tvarovaných sloupech. Celou stavbu dokončuje Fredova ocelová koruna, která skrývá veřejnosti přístupný střešní bar.

Zasklené kobky na novoměstské náplavce jsou skvělou ukázkou moderní pražské architektury, které je doplňování starého novým vlastní. V tomto případě jde o takzvaná čapadla, neboli průchody skrz nábřežní zeď, původně sloužící k zachytávání vorů. Tyto dříve čistě utilitární prostory prošly celkovou rekonstrukcí a dnes v nich najdeme restaurace, kavárny i kulturní scénu. Původní vrata kobek však zmizela a nahradila je gigantická prosklená okna o váze až 2,5 tuny. Princip je založený na co možná největším propojení exteriéru s interiérem, kterého bylo dosaženo právě pomocí ohromných kyvných čoček. Revitalizace pražských náplavek na Rašínově i protějším Hořejším nábřeží je jednou z největších městských investic do veřejného prostoru za dlouhá léta. Díky ní se prostranství kolem řeky ještě více otevřelo lidem, a náplavka tak naplno využívá svého potenciálu.