Blok činžovních domů pensijního fondu zaměstnanců Národní banky Československé, postaven architektem Josefem Šolcem za spolupráce Jaroslava Stockar-Bernkopfa mezi lety 1937 a 1940, patří mezi nejlepší příklady českého funkcionalismu bytových staveb. Ve své době se jednalo o nový typ bydlení, který v návaznosti na čistotu a dokonalost dispozic přizpůsobuje stavby novým technickým vymoženostem. Elektrický proud, který byl díky blízké elektrárně v Holešovicích levnější, přináší do bytů teplo, světlo a provozní energii. Společné prostory a jejich detaily jsou typické pro sloh, ve kterém je dům postaven, a najdeme zde prosklené stěny a dveře, rovné i zaoblené lodžie, různorodé balkóny a pásová či pravidelně uspořádaná okna, která se u různých částí domu liší, ale zároveň neporušují jednotu budov. Architekti si kromě výbavy sloužící pro pohodlí a luxus obyvatel vyhráli i se samotným plánem. V původním návrhu pracovali s možností otevřeného bloku s dvěma křídly podél ulic a jedním uprostřed dvora. Návrh zatrhla Státní regulační komise pro Prahu a okolí, která nedovolovala otevřenost bloku, a tak byl koncept přepracován do současné podoby sedmipodlažních činžáků spojených středovou budovou. Domy částečně kaskádovitě ustupují a každý z nich je unikátní svou výškou i vnitřním uspořádáním bytů. Některé místnosti, například koupelny, jsou tak atypické, že pro ně musely být navrhnuty speciální bytové doplňky – například šestihranná vana. Obyvatelé činžovních bytů pak mohli používat obousměrný výtah, svod odpadu, garážová stání ve vnitrobloku a další vymoženosti takzvaných elektrických domů. Kino Oko v prostředním domě bylo otevřeno v roce 1940 a vešlo se do něj necelých 800 diváků, dnes je kapacita výrazně nižší. Původní interiérové prvky jsou v mnoha částech kina stále zachovány, vidět to můžeme například na podlahové mozaice, která je stejná v celém domě, na obložení z černého kamene, na ocelovém zábradlí a dveřích vyplněných drátosklem.