Rondokubistická trasa
Království obloučků a národních barev
Jedni ho vnímají jako symbol nového národa, druzí jako přízrak dávno překonané architektury balancující na hraně kýče. Čím je ve skutečnosti styl, pro který se ustálil název rondokubismus, ale najdete ho i pod názvy národní dekorativismus, české art deco nebo obloučkový kubismus? Rondokubismus se rodí v souvislosti se vznikem Československa a do jisté míry je reakcí na předchozí období kubismu. Tehdejší architekti byli opojeni svobodou nového samostatného státu a hledali architektonický výraz jako doklad svébytnosti české kultury. Aby vytvořili čistě národní sloh, inspirovali se tradičními vzory lidové architektury, které doplnili paletou národních barev v utlumených podobách jako okrová, béžová nebo siena. I když byl rondokubismus částí odborné veřejnosti považován za zpátečnický, je jisté, že byl důležitou etapou české architektury, která dodnes okouzlí svou hravostí, barevností a odkazy na udatné dějiny českého národa.
Vydání rondokubistické trasy podpořilo Studio Balkon, které ve spolupráci s Palácem Archa vydalo pamětní grafiku ke 100 letům výročí od otevření Banky československých Legií. Část finančního výtěžku z prodeje této grafiky putuje právě na činnost našeho spolku. Děkujeme za spolupráci.
Informace o trase
Doba trvání: 40 min
počet zastávek: 6 + 6
Délka trasy: 2,9 km
MHD start: Můstek
MHD cíl: Lipanská
Informace o trase
Doba trvání:
40 min
Počet zastávek:
6 + 6
Délka trasy:
2,9 km
MHD start:
Můstek
MHD cíl:
Lipanská
Činžovní dům Jungmannovo náměstí
Architekt: Rudolf Stockar
Dokončení: 1922
Na úzké gotické parcele na Jungmannově náměstí stával dům už od dob Karla IV. Pozdější klasicistní stavba, ze které se do současnosti zachovaly plackové klenby a schodiště v přízemí, byla v průběhu staletí několikrát přestavována. Nejrazantnější proměnou prošla až ve 20. letech minulého století podle projektu Rudolfa Stockara. Návrh připravovaný pro obchodníka Gustava Vinařského je ovlivněn rondokubismem, což je patrné zvláště na průčelí do Jungmannova náměstí. Jednoosá fasáda je po bocích lemována vypoulenými červenými pilastry a horizontálně členěná sestavou říms a nadokenních parapetů stejné barvy. Nejvýraznějšími prvky je zakulacený arkýř ve 4. podlaží a následně obloukový štít na samém vrcholu stavby. V průběhu let bylo upraveno přízemí a další změny na domě probíhaly prakticky neustále. Dodnes však památkově chráněná stavba představuje kvalitní ukázku českého rondokubismu.
Pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta / Palác Adria
Architekt: Pavel Janák, Josef Zasche
Dokončení: 1924
Palác Adria, který bezmála 100 let poutá pozornost kolemjdoucích na nároží Národní třídy a Jungmannovy ulice, je prvotřídním zástupcem českého art deca, ačkoliv do jisté míry nevychází z české architektury. Příběh stavby, jež nahradila bývalý Thun-Salmův palác, se začíná psát v roce 1922, kdy slavná italská pojišťovna z Terstu Riunione Adriatica di Sicurta začala plánovat výstavbu nového pražského sídla. Úkol vytvořit novou budovu jako zosobnění italského vkusu a důstojnosti pojišťovny byl zadán architektovi Josefu Zaschovi, ke kterému se později připojil Pavel Janák s návrhem rondokubistických fasád a interiérů.
Stavba dokončená roku 1925 ohromí neuvěřitelným množství detailů a výtvarných děl doplněných o rakouský mramor nebo mosazné detaily. Na první pohled zaujme tvarosloví budovy, které si propůjčuje motivy z italských radnic z období renesance. Uskakované věže s masivním předstoupeným cimbuřím jsou zdobené pilastry se stylizovanými květy. Okna mají buď obloučkové, nebo trojúhelníkové římsy podle pozice na fasádě. Nejvýraznějším prvkem je ale dozajista převýšený vstup s postraními sochami zpodobňujícími Terst a Prahu od sochaře Karla Dvořáka. Mohutný portál vás zavede do jedné z nejhezčích pasáží v Praze, které vévodí kruhové náměstí se vstupem do sálu Divadla bez zábradlí a odbočkou do dvorany pojišťovny. Tu poznáte podle orloje se sochařskou výzdobou Bohumila Kafky. Na opačném konci pasáže můžete vstoupit do slavné kavárny Adria, která byla pečlivě zrekonstruována do původní podoby a její střešní terasa nabízí pohled nejen na novoklasicistické kovové sousoší Adrie od Jana Štursy, ale i na pestrý ruch na Národní třídě.
Dům U Myšáka
Architekt: Otto Ehlen, Josef Čapek, Josef Gočár
Dokončení: 1922
Ulice Vodičkova je do jisté míry učebnicí české architektury, kde se potkávají architektonické styly napříč staletími. Nemalým dílem k tomu přispívá i výrazný dům U Myšáka, který vznikl jako neorenesanční novostavba roku 1883, ovšem jeho současná rondokubistická podoba pochází z dob první republiky. Největší zásluha tentokrát nepatří architektovi, ale majiteli celého komplexu Františku Myšákovi, slavnému českému cukráři. František Myšák svůj sladký byznys založil roku 1904 na rohu ulice Vodičkova a V Jámě jen kousek od své legendární provozovny, do které se přestěhoval už 7 let po založení tohoto prosperujícího podniku. Nově vzniklá cukrárna se stala skutečně legendární, o čem svědčí i klientela v čele s Emou Destinovou, Oldřichem Novým, či T. G. Masarykem, který měl Myšákův dort na své narozeninové oslavě.
Po ustálení provozu se Myšák pustil do rekonstrukce svého paláce a už roku 1921 žádal Magistrát města Prahy o povolení k přestavbě průčelí v moderním pojetí. Pod návrhem rondokubistické fasády je podepsán stavitel Josef Čapek, ovšem podle dokumentů z pozůstalosti F. Myšáka bylo průčelí domu navrženo nebo minimálně konzultováno s Josefem Gočárem. Vzniklá fasáda je skutečně vrcholným dílem národního stylu art deco s typickými obloučky, válci a trojúhelníky. Celý obraz se zdobenou vykonzolovanou římsou, dvojicí arkýřů, vysokým řádem přepásaných polosloupků a prolamovanými okenními oblouky sjednocuje barevné provedení odkazující k národním barvám – červené a bílé. Ve stylu rondokubismu vznikly i části interiéru, v čele se samotnou cukrárnou, ovšem do dnešních dob se zachovaly pouze fragmenty původní výzdoby. Interiér totiž musel po devastujících zásazích z druhé poloviny dvacátého století projít důkladnou rekonstrukcí. Té se ujala Tereza Froňkové a Studio Najbrt. Znovu otevřená cukrárna je ovšem stále fascinujícím prostorem, který zaujme nejen dobrou architekturou, ale rovněž díky provozním z Café Savoy nabídne to nejlepší z tradičních českých zákusků. Zkuste se taky zastavit a nad talířkem se skvělým desertem zachytit aspoň trochu prvorepublikové atmosféry.
Radiopalác
Architekt: Alois Dryák
Dokončení: 1925
Objemná šestipatrová rondokubistická stavba Radiopaláce zasahuje hned do třech pražských ulic (Vinohradská, Sázavská a Blanická). Na první pohled nenarušuje okolní zástavbu, po detailnějším zkoumání však zaujme členitou zdobenou fasádou, typickou pro český obloučkový styl. Budova je tvořena třemi křídly do písmene U se včleněným sníženým dvoupatrovým křídlem. Architektem Radiopaláce se stal Alois Dryák, který v průběhu své kariéry navrhl budovy mnoha různých účelů i stylů (např. secesní hotel Meran na Václavském náměstí, původní podobu Strahovského stadionu či se podílel architektonickými pracemi na pomníku Františka Palackého z roku 1912). Radiopalác se od svého vzniku ve dvacátých letech 20. století stal místem k setkávání a pořádání kulturních akcí. Tato tradice je živá i v současnosti díky dvěma společenským sálům, které povětšinou slouží k pronájmu.
Švehlova kolej
Architekt: Jan Chládek
Dokončení: 1925
Výrazně barevná stavba Švehlovy koleje nese jméno po prvorepublikovém politikovi Antonínu Švehlovi, který se díky svým aktivitám zasadil o stavební rozvoj Prahy. Na realizaci této honosné, šestipodlažní budovy s bývalým kinem (dnes divadlem Venuše ve Švehlovce ve vnitrobloku) byla využito hypotéky od státu, loterie, ale i družstevní podíl v hodnotě 500 korun, který musel každý z rodičů ubytovaných žáků odkoupit. Ve své době se jednalo o jednu z nejmodernějších staveb tohoto druhu v Evropě. Dodnes se zachovaly téměř všechny původní detaily, včetně rondokubistické fasády, schodiště, chodby a pokojů. Nad hlavním vstupem se nachází čtyři karyatidy, symbolizující roční období, jež jsou dílem Františka Úprky. K rondokubistickému domu přibylo v padesátých letech nové křídlo ve stylu socialistického realismu, jež zdobí dobová sgrafita. Kolej má bohatou historii i z hlediska důležitých událostí. Byli zde zatčeni studenti po protifašistických demonstracích v roce 1939, za války kolej fašisté dokonce obsadili. Za komunismu se nazývala 5. května a přešla do správy státu, později do správy Univerzity Karlovy.
Městská telefonní ústředna
Architekt: Bohumír Kozák
Dokončení: 1926
Prázdná, žlutá budova bývalé meziměstské a mezinárodní telefonní ústředny byla prvním domem postaveným na Žižkově po vzniku Velké Prahy. Stala se centrem všech telefonních hovorů a společně s telefonní ústřednou byla i sídlem poštovního úřadu. Na tyto dvě funkce odkazují reliéfy v okolí portálů, jež jsou společně s ostatní sochařskou výzdobou dílem Ladislava Kofránka. Ačkoliv je tato rondokubistická budova posetá geometrickými ornamenty prázdná, dříve zde fungoval nepřetržitý provoz. Uvnitř stavby tak existoval bazén i pokoje pro zaměstnance. Interiéru dominoval 30 metrů dlouhý a 15 metrů široký sál, kde se nacházelo 82 přepojovačů, každý z nich obsluhoval jeden ze zaměstnanců. V této době byly mezi dvěma věžemi natažené anténní dráty. K historii budovy patří mimo jiné i začátky Československé televize, ve třicátých letech zde totiž sídlil televizní ústav, který vyvíjel televizní signál. Funkci žluté ústředny převzala v roce 1979 nová ústředna v Olšanské ulici, známá jako Mordor, jež v současnosti podléhá demolici. Také totiž s technickým rozvojem ztratila své využití. Rondokubistická ústředna od osmdesátých let sloužila jako kanceláře Telecomu, prázdná je od roku 2010.
Zastávky mimo trasu
Palác Akropolis
Architekt: Rudolf Svoboda
Dokončení: 1927
Žižkovský šestipatrový nárožní dům počítal v době své výstavby obdobně jako Radiopalác s účelem pořádání kulturních akcí. Majitelem i architektem v jedné osobě se stal Rudolf Svoboda, který chtěl v těsné blízkosti Královských Vinohrad vybudovat stavbu s divadelním sálem, kavárnou i obytnými prostory pro vyšší střední třídu. Z finančních důvodu ale musel po krátké době od svého otevření budovu prodat a palác prošel v průběhu let mnoha změnami. Tou pro dnešní dobu nejzásadnější byla výrazná rekonstrukce v devadesátých letech, kdy byla znovu otevřena restaurace a později i multifunkční sál, který dnes slouží divadelním, hudebním i jiným produkcím. Fasáda Paláce Akropolis má nepříliš obvyklou olivově zelenou barvu, jež je doplněna o rondokubistické tvary a modré, žluté a červené detaily.
Banka československých legií
Architekt: Josef Gočár
Dokončení: 1923
Největší ikonou krátkého, ale silného období rondokubismu je bezesporu budova Legiobanky v ulici Na Poříčí. Vznikla jako sídlo Banky československých legií, která krátce po 1. světové válce začala spravovat úspory legionářů nashromážděné při pochodování Ruskem. Zpočátku sídlila ve Štefánikových kasárnách na Smíchově a poté v hotelu U Saského dvora na rohu Senovážné a Hybernské ulice. Roku 1923 se ale přestěhovala do nové budovy, kterou architekt Josef Gočár pojal tematicky ve stylu národního dekorativismu, neboli rondokubismu. Architektura banky se vyznačovala převzetím některých kubistických prvků, které zjemnila a zaoblila po vzoru slovanské tradice. Poměrně úzká, i když mohutná fasáda do ulice Na Poříčí proto může působit, jako by byla složena z dětské skládačky.
Obloučky, válce a kruhové destičky jsou doplněny výtvarným uměním v podobě čtyř hlavic Jana Štursy, které znázorňují nejvýznamnější bojiště, na nichž bojovali naši legionáři, například Zborov nebo Vouziers ve Francii. Nad nimi se nese dlouhý vlys od Otty Gutfreunda, představující poválečný návrat legionářů a jejich budoucí život. Zajímavostí plastické fasády provedené v tlumených národních barvách je i fakt, že částečně přesahuje na kolmý štít sousedního domu U Zlatého slunce. Krása Legiobanky ovšem netkví pouze v originální fasádě. Stejné péče se dostalo i interiéru, který Gočár pojal jako gesamtkunstwerk, neboli komplexní umělecké dílo, kde se návrh propisuje až do těch nejmenších detailů. Sám pro budovu navrhl řadu prvků mobiliáře, pestrobarevné zábradlí nebo četné druhy svítidel. Nejlépe to dokládá samotný prostor bankovní haly, která je od proskleného trojlístkového světlíku přes zdobenou sérii bankovních přepážek až po červeno-bílou mozaiku na podlaze, doslova muzeem rondokubismu.
Ne nadarmo se proto rondokubismu často přezdívá styl Legiobanky. Samotná banka si v průběhu dvacátých a třicátých let vedla dobře, a tak si mohla dovolit přistavět druhou budovu hned v sousedství původní stavby. Architektem funkcionalistického domu, který je s tou původní komunikačně propojen, byl František Marek, Gočárův žák z Akademie výtvarných umění. Po druhé světové válce byla Legiobanka začleněna do Státní banky a na dlouhá léta sloužila administraci. Opět ožila až roku 1990, kdy ji zakoupila Československá obchodní banka a přistoupila k její velkolepé rekonstrukci, díky které je možné tuto národní architektonickou perlu dodnes obdivovat.
Činžovní dům Růžová
Architekt: Bohumír Kozák
Dokončení: 1922
Ulice Růžová na Novém Městě je velmi úzká, a proto si každý z kolemjdoucích nemusí všimnout jednoho z domů s fasádou plnou zaoblených detailů. Původně se na parcele dnešního rondokubistického domu č. p. 10 nacházel klasicistní dům z roku 1841 od architekta Karla Duchoslava. Na základě požadavku bankovního úřadu ministerstva financí byl ale na začátku dvacátých let minulého století nahrazen novostavbou řadového dvojdomu nesoucího se ve znamení národního dekorativismu. Oproti ostatním stavbám z tohoto období, které překypují barvami, je tato stavba vyvedena pouze v krémově bílé barvě, ovšem samotná fasáda v čele s vysokým řádem centrální osy je rondokubistických detailů plná.
Za povšimnutí stojí plastické konzoly balkonu, parapety s kruhovými motivy i domovní vstupy zakončené půlkruhovým frontonem a sérií podsekávaných říms. Do fasády se dokonce propsalo jméno architekta, které je k nalezení v parteru na pravém konci krajního pilíře. Ve stejném stylu je pojat i interiér stavby s krásnou štukovou výzdobou stěn a stropu, kamenným obložením schodiště a mozaikovou dlažbou z terazza.
Činžovní dům – blok 9 domů
Architekt: Rudolf Hrabě
Dokončení: 1922
Jedním z možných řešení bytové krize po skončení 1. světové války bylo tzv. kolektivní bydlení. Tuto inovativní myšlenku české veřejnosti představil už Tomáš Garrigue Masaryk v rámci svých přednášek o amerických kolektivních a apartmánových domech roku 1905. Reálných obrysů ovšem nabyla až na začátku dvacátých let, kdy začal vznikat soubor 9 nájemních domů podle projektu architekta Rudolfa Hraběte. „Červené domy“ byly původně zamýšlené pro dělníky, kterým kolektivizovaný provoz nabídl společnou jídelnu, jesle, školku i tělocvičnu. Nakonec ale byla podstatná část bytů v domech obsazena úředníky, kterým nízký dělnický prostorový standard nevyhovoval. Jedná se možná o nepovedený pokus o kolektivizaci bydlení, ale stále o architektonicky hodnotnou stavbu ve stylu rondokubismu.
Pětipodlažní stavby, zakončené dvojící sedlových střech a terasami do ulic Tusarova a Tovární, jsou krásnou ukázkou národního stylu díky bohatě členěné fasádě. Dojem z plasticky vystupujících říms, pilastrů, obdélníkových i kruhových polí podtrhává také cihlově červená a okrová barevnost celého souboru. Architektonicky cenným je i zděné oplocení, které z budov vytváří jednotný celek. V interiérech se z původní rondokubistické výzdoby dochovaly hlavně společné prostory domů v čele se schodišti a geometricky pojednaným zábradlím.
Kolonie Svoboda
Architekt: František Albert Libra
Dokončení: 1924
Prvorepubliková kolonie na Vinohradech je nepřehlédnutelnou přehlídkou rondokubistických vil. Celkem 16 rodinných domků a 17 dvojvil zde vzniklo na zakázku Obecně prospěšného družstva Svépomoc pro stavbu rodinných a nájemních domů ve Vršovicích. Mezi množstvím různě barevných budov se nachází i vlastní vila architekta celého urbanismu kolonie i návrhu jednotlivých typů domů, Františka Alberta Libry. Zrovna na jeho vlastní vile na adrese Chorvatská 6 není ale příliš detailů k rozpoznání, jelikož je celá porostlá břečťanem. Ačkoliv se od sebe jednotlivé budovy v kolonii lehce liší, všechny spojuje jednotný styl českého art deca, projevující se výraznými ornamenty na fasádě a netradičními ploty. Mezi autenticky zachovalými i renovovanými vilami a domy kolonie se nachází jeden s pošramoceným osudem. Jeho majitel se pustil do nelegální demolice, která byla sice pozastavena, ale dodnes stojí uprostřed kolonie ruina odkazující na lidskou bezohlednost.
Učitelský družstevní dům v Holešovicích
Architekt: Otakar Novotný
Dokončení: 1924
Vskutku talentovaný a renesanční architekt Otakar Novotný si za svou dlouholetou kariéru vyzkoušel mnoho architektonických stylů – od secese přes předválečnou modernu až po čistý funkcionalismus. Proto nemůže být údivem, že se na čas ponořil i do vod rondokubismu. Výsledkem této etapy v jeho díle je mimojiné činžovní dům z roku 1923–1924 postavený pro Družstvo stavby učitelských domů. Okrově šedivá fasáda je skutečně pozoruhodným dílem, které má v hlavních čtyřech podlažích jasně rytmizovanou strukturu. Architekt vsadil na hru s objemy, díky čemuž se může zdát, že sestava devíti zaoblených válců a série obloučkových říms jako by vystupuje z rovné plochy fasády. Poslední uskočené podlaží oddělené římsou není tak dynamicky členěno, ale zato příznačně kompletuje stavbu pomocí půlkruhově zakončených oken. Vstup z ulice je částečně kryt mohutnou římsou podepřenou šesticí kónických sloupů. Zaoblené motivy se prolínají i do interiéru stavby a zvláště pak do společné schodišťové chodby, která je rámována štuky rondokubistických tvarů.
Přečerpávací stanice Bruska
Architekt: Bohumír Hollmann, Jaroslav Žofka, Luděk Řehák, Josef Němec
Dokončení: 1924
Přečerpávací stanice Bruska umístěná mezi tratí směr Kladno a ulicí Pod hradbami vznikla krátce po 1. světové válce, kvůli akutnímu nedostatku vody v oblasti Letné a Hradčan. O stavbě se uvažovalo už před válkou, ale nakonec byla stavba dokončena až v roce 1930 osazením čerpací technologie od firmy Daněk a závodů Františka Křižíka. Samotný objekt přečerpávací haly představuje dokonalé spojení funkce a estetiky. Interiér je protkán všemožnými soustavami trubek a čerpadel, a přitom stavba nesplňuje pouze utilitární potřeby pro provoz, ale rovněž překvapí nápaditou architekturou. V exteriéru je nejvýraznějším prvkem motiv ozubeného kola a dvojice komínů nesoucích slohové znaky kubismu a rondokubismu. Interiéru naopak dominuje běloskvoucí železobetonový klenutý strop v kontrastu s všudypřítomnou technologií.
Kromě přečerpávací haly je stanice vybavena ještě dvěma vodojemy a dílenskou budovou, známou jako sochařský ateliér Bohumila Kafky neboli Kafkárna. Kafka v této původně provizorní stavbě z roku 1932 připravoval Žižkovu jezdeckou sochu, která dodnes zdobí památník na Vítkově. Po revoluci se objektu ujala pražská UMPRUM v čele se sochařem Kurtem Gebauerem a dnes slouží jako Ateliér volného umění I. (Sochařství). Celý areál včetně Kafkárny je obehnán jednotným plotem s půlkruhovými motivy a dvojicí bran s vystupujícími obdélníkovými poli.
