Veletržní palác

Původně palác sloužil jako sídlo Pražských vzorkových veletrhů, chvíli jako sídlo zahraničního obchodu, dnes se do něj chodí za kulturou. Funkcionalistický Veletržní palác z 20. let 20. století od architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse byl v době vzniku považován za největší stavbu svého druhu na světě a dodnes se řadí mezi unikáty tohoto moderního stylu. Ačkoliv se jedná o tak signifikantní veřejnou budovu, v roce 1974 si nikdo nemohl být jistý, jestli Prahu bude i nadále zdobit. V tento rok totiž zasáhl Veletržní palác obrovský požár, který bylo nutné hasit po několik dní. Poničená budova však prošla díky iniciativě libereckého Stavoprojektu rekonstrukcí pod vedením Karla Hubáčka a od roku 1976 je zapsána na seznam kulturních památek. O pár let později začala dozrávat myšlenka, že by se do paláce mohla přesunout podstatná část Národní galerie. To se podařilo po velmi náročné a dlouhé rekonstrukci až v roce 1995, kdy byly sbírky slavnostně otevřeny. Celou budovu prostupuje mnoho světla, nejvíce skrze pásová okna, prosklené stěny a strop vedoucí do hlavní haly. Ta sahá do výšky několika pater a je obehnána ochozy, jež se dříve hemžily reklamami a lidmi navštěvujícími veletrhy. Ti byli vystřídáni návštěvníky galerie a obdivovateli moderního umění. Ačkoliv by se mohlo zdát, že budova kopíruje tvorbu zakladatele funkcionalismu v architektuře Le Corbusiera, nemuselo tomu tak být. Čeští architekti se nechali myšlenkami inspirovat, ale dalo by se říct, že ho i v něčem předstihli. Návrhy Veletržního paláce nebo již navštívených Elektrických podniků byly vytvářeny ve stejný čas, co Corbusier dopisoval svoji knihu – Za novou architekturu. Základem návrhu „Veletržáku“ jsou funkcionalistické principy jako volný plán, železobetonová konstrukce, plochá střecha, zavěšené fasády, dlouhá pásová okna nebo obecně mnohonásobně větší prosklení než u předválečných staveb. Jednoduchá, čistá forma, která si zakládá na práci s objemy místo práce s výzdobou fasády. Zajímavé je, že i když stavba působí velmi symetricky, je postavená do nepravidelného půdorysu a společně s terénem se liší i její výška. Pro dosažení pocitu symetrie se lišily i osové vzdálenosti sloupů, nebo nerovnoběžné uložení výtahových šachet. Právě díky tomu působí Veletržní palác jako dokonale pravidelná budova, a přitom v půdorysu prakticky neexistuje pravý úhel.

Dukelských Hrdinů 47, 170 00 Praha 7 – Holešovice

Jiří Jaroš o Centrální kotelně na Karlově