Ateliér sochaře Josefa Laudy v pražské Libni se v době své výstavby vůbec nepovažoval za budovu, která se jednou zapíše na seznam kulturních památek Prahy. Ačkoliv se jedná o významnou funkcionalistickou stavbu kubického tvaru s rovnou střechou, bílou fasádou a prosklenými stěnami jde o střídmou architekturu jejíž působení mělo být pouze dočasné. Možná i proto ji nenajdete v mapách pod žádným číslem popisným. Na začátku minulého století se totiž budovaly ateliéry třeba jen pro zhotovení jedné sochy. Ostatně bylo tomu tak i v případě Šalounova ateliéru na Vinohradech, který vznikl kvůli pomníku Mistra Jana Husa stojícího na Staroměstském náměstí. Od tohoto příběhu se ten Laudův liší tím, že spolek Ku zřízení pomníku Jana Ámose Komenského v Amsterodamu, který zadal sochaři zakázku na zhotovení sochy, nikdy tento záměr nedokončil a plastika nevznikla. Laudovo dílo můžeme dnes ale pozorovat například ve sbírkách Národní Galerie, ve veřejném prostoru se na sídlišti Řepy povaluje na podstavci jeho slavný lachtan. Ačkoliv provizorní ateliér nebyl postaven z velmi kvalitních materiálů, jeho střídmost a funkční čistota se staly právě unikátní charakteristikou drobného objektu. V 70. letech měl být zbořen kvůli výstavbě olympijské vesničky. Došlo k demolici okolní zástavby, zbourání ateliéru se však odkládalo až do doby, kdy se rozhodlo, že se mezinárodní sportovní hry v hlavním městě tehdejšího Československa konat nebudou. Dva roky před plánovanou asanací nabídla vdova po Josefu Laudovy ateliér Zdeňku Němečkovi, který ho přijal a po něm ho převzal jeho syn. Jan Němeček sídlí v budově dodnes i se svým designérským studiem Olgoj Chorchoj.